Přeskočit na: Navigaci, Obsah, Vyhledávání


Jak úspěšně zhubnout? Životní příběh

Výživa a recepty
Publikováno: 2015-10-22 Přečteno: 2253 Vytisknout

Polovina Čechů trpí nadváhou nebo obezitou. Problémy, které následují, jim zhoršují a zkracují život. Proto jsem se dnes  rozhodla  zprostředkovat vám příběh člověka, který je mým dlouholetým výborným kamarádem a od určité doby také mým pacientem. 

 

Pohled lékařky

Můj kamarád měl v době doporučení na obezitologii výšku 182 cm, vážil 138 kg, BMI měl 41! (výpočet BMI ZDE). Je přitom inteligentní a všechny choroby, které souvisí s obezitou, má pomocí léků kompenzovány výborně. Co se týká obezity – vyzkoušela jsem různé léčebné možnosti, postupně všechna antiobezitika včetně mého drsného proroctví, že se nedožije maturitního plesu svého syna, ale ani to  nezabralo. Chtěla jsem mu pomoci, protože mi na něm záleží a mám ho ráda, poslala jsem ho za zkušenou a velmi sympatickou kolegyní na specializovanou obezitologii.

 Pohled pacienta - životní příběh

Je mi přes padesát, měřím 182 cm, a když mě paní doktorka poslala na obezitologii, vážil jsem 138 kg. S nadváhou jsem měl problémy od dětství. V naší rodině se hubeňouři moc nevyskytují. Taky jsem nikdy nebyl velký sportovec. Nicméně v době studií jsem se snažil něco dělat a chodil jsem na karate. Měli jsme dvakrát až třikrát týdně trénink, takže jsem se celkem s váhou držel. Po škole jsem se sportem skončil a začal jsem nabírat na váze. Když jsem měl přes 100 kg, začal jsem se snažit o hubnutí. Dokázal jsem se tehdy dostat na 85 kg, a to byl na dlouhou dobu poslední úspěch. Pak už jsem šel s váhou pořád nahoru, s občasnými pokusy o zhubnutí a následným nabráním na původní a ještě vyšší váhu. Důvodů proč bylo dost: asi v 35 letech jsem prodělal operaci slepého střeva s velmi komplikovaným průběhem. Byl jsem téměř rok v neschopnosti, v břiše jsem měl nehojící se ránu a jen jsem se ploužil. V tu dobu jsem se smířil s tím, že mám přes metrák. Váha plíživě stoupala dál. Pak přišly další události, které měly vliv na mou psychiku, a tím i na váhu. Především, když mi v porodnici sdělili, že dlouho, dlouho očekávané a vymodlené dítě není v pořádku. Pak mi zemřel otec na rakovinu, za necelý rok po té mi řekli, že mám rakovinu já. Synovi v té době byly tři roky! Takže deprese, úzkostné stavy a nespavost. Nespavost jsem zdědil po matce. No, a když tak člověk v noci bloumá po bytě, většinou skončí u lednice. Zjistil jsem, že když se najím, navodí to pocit ospalosti. Každou noc jsem si říkal, že dnes je to naposledy a od zítřka hubnu. Pak přišla další bezesná noc a tak to šlo až do 138 kg. Věděl jsem, že je to špatné a občas něco zkusil, ale dlouho mi to nevydrželo. A během těch let jsem toho zkusil fakt hodně – od různých diet až po prášky. Taky jsem uvažoval o nějakém chirurgickém řešení, ale když jsem viděl, co to vlastně obnáší, dostal jsem strach.

Rozhodnutí

A tak jsem jednoho dne seděl v obezitologické ordinaci a připadal si jako blbec. Paní doktorka mi vysvětlila, že taková tloušťka mě velmi vážně ohrožuje a také mi řekla, co bych měl a co naopak neměl jíst či dělat. Nic co bych samozřejmě nevěděl. A pak se podivila: vy to všechno víte, tak proč vypadáte takhle? Co na to říct? Zkrátka trapas. Snažil jsem se svou postavu obhájit, ale hned bylo jasné, že takových výmluv už slyšela milion, a tak jsem si řekl, že se už nebudu trapně vymlouvat. Byla mi nabídnuta operace, ale byl jsem už rozhodnutý, že to ne. Tak jsem dostal letáček s příklady jídelníčku a také brožurku o operaci žaludku, protože paní doktorka byla přesvědčena, že se jí nevyhnu. To byl moment, od kterého jsem se opravdurozhodl. Už předtím jsem začal hubnout a než jsem se dostal na obezitologii, shodil jsem tři kila. Ale opravdu vážně jsem na tom začal makat od tohoto okamžiku. Myslím, že tohle je nejdůležitější - opravdu se rozhodnout. Přestat se vymlouvat a stěžovat si na geny, na život a nespravedlnost. Taky mám kamaráda, kterému jsem vždy dával v jídelně půlku své porce a on je pořád hubený a já  ...

Zhubnutí minus 21 kg  (ze 138 na 117kg)!

Dnes vážím 117 kg, což je pořád ještě moc, ale dvacet kilo dole je znát a mé lékařky jsou nadšené. Dokonce jsem byl požádán, abych popsal své zkušenosti s redukcí váhy. Proto tedy tato zpověď.
Jak jsem psal,
nejdůležitější je přestat se vymlouvat. Jak se říká: kdo chce – hledá způsob, kdo nechce - hledá důvod. Zpočátku to vypadlo neřešitelně – jíst 5x denně! Odvažovat si porce, zapisovat si, co jsem snědl atd. Nakonec se ukázalo, že to není tak obtížné, jak se zpočátku zdálo. Nejdříve jsem si řekl, že se musím smířit s tím, že jídlo už mi nebude přinášet to potěšení a že k němu budu přistupovat jako ke zdroji energie. Protože jsem líný, snažil jsem si to co nejvíce zjednodušit. Dříve jsem ráno nesnídal, abych nemusel o moc časněji vstávat, dnes snídám žervé nebo jogurt, dvě rajčata a chleba (párkrát jsem to odvážil a pak jen od oka), příprava pod dvě minuty. Na svačiny jogurt nebo žervé a nějaké ovoce nebo zeleninu. Velkou část pracovních dní obědvám v restauraci. Většinou si vybírám nějaké méně tučné maso, pokud možno se zeleninou. Záchranná brzda je hovězí guláš s jedním krajícem chleba. Pokud mám knedlíky nebo rýži, tak abych všechno “nesežral”, spotřebuji všechnu šťávu nebo omáčku s polovinou přílohy a kdo by pak jedl suchou rýži nebo knedlíky, že? Problematické jsou těstoviny. Ty je potřeba vážit v uvařeném stavu, tak je raději vynechávám. Jím je jen velmi zřídka a dám si tak poloviční porci než dřív.
Je třeba pochopit princip, jak se člověk má stravovat, a ten dodržovat. Nemusí se vše přesně vážit, ale je nezbytné dodržovat zásady co se týče skladby i množství potravy. Nejen, že je třeba nejíst „zakázané“ potraviny, ale také do sebe musíte dostat ty potřebné potraviny. Spíš byl pro mě problém jíst, než nejíst, ale zvykl jsem si. Jakmile jsem zjistil, že to funguje a já hubnu, obrovsky vzrostla motivace a najednou nic nebyl problém. Navíc jsem přišel na to, že jídlo i nadále může být potěšením. Rád vařím a objevil jsem spoustu jídel, která jsou v rámci potřebných zásad, a opravdu si na nich pochutnám a nejsou to jídla nijak drahá.

Dnes nemám vůbec pocit, že bych držel dietu. Jen jím JINAK!

Asi největší problém je pohyb. Byly mi doporučeny procházky. Nesnáším procházky, jako ostatně většina mužů (taky potkáte-li v parku chlápka, který nemá psa nebo alespoň vodítko, vypadá divně). Nicméně nevadí mi chůze jako způsob dopravy, tak jsem začal méně jezdit tramvají a brzy jsem zjistil, že co dřív bylo velmi daleko, je dnes kousek. Přestal jsem používat výtah, doma si nenechávám nic podat atd. Je třeba si uvědomit, jak málo má člověkpřirozeného pohybu. Nakonec mám doma orbitrek. Postupně jsem se dopracoval k tomu, že na něm vydržím necelou hodinu, důležitá je pravidelnost! Pustím si k tomu televizi a ono to docela uteče. To je pro mě ideální, protože abych chodil někam pravidelně cvičit, na to si nejsem schopen najít čas.

Dobrá a špatná zpráva na závěr

Začnu špatnou. Neobjevil jsem žádný zázračný, rychlý a bezbolestný způsob jak zhubnout. Dobrá zpráva je, že hubnutí pomocí změny jídelníčku není tak hrozné. Ne, že bych nikdy neměl hlad nebo chutě, ale dá se to fakt vydržet a celkem brzy to začne člověka bavit. Když přijmete potřebné zásady stravování za své, tak je můžete občas porušit. A stojí to za to!!!  Je tu jednak přínos pro zdraví a taky si člověk připadá tak nějak lehčí a méně přečuhující. 

 

 




Navigace: