Přeskočit na: Navigaci, Obsah, Vyhledávání


Cukrovka mě neomezuje, tvrdí mladý diabetik, který vystoupal na čtyřtisícový vrchol

Příběhy
Publikováno: 2017-10-09 Přečteno: 713 Vytisknout

I nemocní s diabetem mohou žít naplno. Dokazuje to mezinárodní projekt T1D Challenge, který už pátým rokem posouvá hranice diabetiků a zároveň inspiruje nemocné po celém světě. Prvním Čechem, kterého pořadatelé výzvy přizvali, je Honza Václavík. Letos v srpnu vystoupal spolu s dalšími nemocnými na vrchol Sierra Nevady (Mont Langley, 4300m).

Poprvé v životě se ocitl v takové nadmořské výšce. Vstávali ve tři ráno, aby se dostali včas na vrchol. Za den urazili až 25 kilometrů. Spali ve stanech, přičemž teplota v noci klesala kousek nad nulu. Přesto výprava naprosto předčila Honzova očekávání. „Potvrdili jsme si, že diabetes není žádné omezení a že zvládneme to, co běžný zdravý člověk. Mnohdy i více!“ říká.

Od ostatních turistů se lišili jen výbavou. Honza měl s sebou inzulinovou pumpu, glukagonový kit na vážnou hypoglykemii a hromadu hroznových cukrů. „V průběhu celého pobytu jsme byli měřeni senzory na kontinuální monitorování glykemie, takže jsme měli k dispozici graf, jak se glykemie vyvíjí a zároveň jsme dostávali upozornění, když trend vývoje glykemie prudce stoupal/klesal, nebo když se dostala mimo “zdravé” pásmo,“ popisuje. 

Nyní by rád motivoval ostatní. „Stačí si věřit a zkoušet, potom člověk dokáže úplně všechno. Mě věřili partneři včetně sanofi-aventis, díky nimž jsem se mohl této akce zúčastnit,“ říká Honza s tím, že plno diabetiků může brzdit například strach z toho, jak bude jejich tělo na nezvyklé aktivity reagovat. 

Rozhovor:

Byl jste poprvé v životě v takové nadmořské výšce. Jaké to bylo? Došli jste až na vrchol?

Ano, byl to zatím nejvyšší výšlap, který jsem v životě absolvoval. Spali jsme nejdříve v nadmořské výšce kolem 400 metrů a pak jsme jeli do základního kempu, který byl kolem 2500 metrů. Následně jsme stoupali už pěšky a to zhruba do 3200. Tělu se to první den nelíbilo, ale po noci v tom prostředí jsem si zvykl.

Kolik dní cesta trvala a jak probíhala?

Cesta trvala pět dní. První den jsme se přesunuli ze základního kempu, do kterého jsme přijeli autobusem, na stanoviště u jezera. Další den jsme šli zase dál, do tábora, kde jsme stanovali dvě noci. První den v tomto kempu byl spíše odpočinkový, abychom se připravili na výstup na vrchol. Byli jsme chvíli u nedalekého jezera. Další den jsme vstávali ve tři ráno a započali výstup na vrchol. Bylo to místy dost náročné. Ta nadmořská výška byla znát a terén byl občas prudký. Chvílemi jsme i šplhali po kamenech. Vrcholu jsme dosáhli kolem poledne a v odpoledních hodinách jsme se vrátili do tábora a slavili. Další den jsme museli zvládnou zhruba 25 kilometrů, abychom se dostali zase zpátky do základního kempu, odkud jsme jeli autobusem do Lone Pine do hotelu. 

Kolik hodin jste denně šli?

První dva dny zhruba 12 kilometrů, kolem jezera asi 4 kilometry. Výšlap na vrchol byl zhruba 22 kilometrů a poslední den přes 25 kilometrů. 

Nesli jste si vše na zádech?

Naštěstí ne. Velké batohy, stany, spacáky a karimatky nám vozili na koních. S sebou jsme si nosili pouze menší batohy, kde jsme měli vše potřebné na celý den, takže vodu, jídlo, diabetické věci a oblečení.

Jak jste spali a jedli?

Spali jsme ve stanech po dvou a snídani s večeří nám vařili v kempu na plynových hořácích. I přes tyto nepřívětivé podmínky bylo jídlo výborné, vždy jsme si pochutnali.

Překvapila vás něčím tamní příroda? 

Byla ještě hezčí, než jsem očekával. Hlavně se typ přírody postupem cesty měnil. Od přírody plné stromů, potoků a keřů do vyprahlejší části až po kamenité prostředí se sněhem.

Co bylo na výstupu nejtěžší? A jak šel sestup?

Z mého pohledu bylo nejtěžší si zvyknout na ty klimatické podmínky. Velká nadmořská výška způsobuje to, že jsou veškeré aktivity náročnější. Zároveň bylo občas stěžejní i počasí, které se rychle měnilo. V noci byla celkem zima - okolo 4 stupňů - a přes den i 26. Jakmile zapadlo slunce, teplota prudce spadla. 

Odpovídal průběh cesty vašim očekáváním? Naplnilo se to, z čeho jste měli obavy i to, na co jste se těšil?

Já jsem moc obav neměl a ty, co jsem měl se nenaplnily. Těšil jsem se na to, že si absolvuji super týden v super přírodě se super lidmi a to se splnilo na plné čáře. Dokonce můžu říct, že to bylo ještě lepší, než jsem to čekal. Vytvořili jsme takovou diabetickou rodinu a věřím, že budeme dlouhou dobu v kontaktu a někde se brzo potkáme 

Stalo se naopak něco, co jste vůbec neočekával?

Rozhodně jsem neočekával, že se budu ve 14 stupních koupat v 10 stupňovém jezeře 

Na co budete nejvíc vzpomínat?

Určitě budu vzpomínat na celou partu lidí, se kterou jsem si užil skvělý týden. Potom mi určitě zůstane v paměti, jak jsme s doktory probírali možnosti léčení diabetu. Byla to konstruktivní intelektuální diskuse, za kterou jsem moc rád.

Motivuje vás to k dalším (třeba samostatným) cestovatelským akcím?

Ano, nakoplo mě to ještě víc k tomu, abych poznával svět a šířil své zážitky a entusiasmus ostatním lidem.

Jak moc vás na cestě omezovala vaše nemoc?

Prakticky nijak. S diabetem jsem se tak sžil, že nemůžu říct, že mě to nějak omezuje. 

Jak se léčíte? (jak často pumpu používáte, jak dlouho aplikace léku trvá, jak vás to omezuje?)

Pumpu nosím pořád připnutou na sobě a inzulin si posílám před každým jídlem nebo při korekci glykemie. Při této výpravě ale bylo důležité pracovat s bazálním inzulinem, abych se adaptoval na vyšší fyzickou zátěž a nadmořskou výšku.  

Jak to šlo během cesty? Dával jste si léky sám, nebo vám je dávali lékaři?

Lékaři nám žádné léky nadávají. Pomáhají nám s odhadem dávkování inzulinu a radí nám, jak se připravit fyzickou zátěž. 

Kolik lékařů jste s sebou měli a kolik léků s sebou táhli? Jak je skladovali?

Měli jsme akorát inzulin, glukagonový kit na vážnou hypoglykemii a hromadu hroznových cukrů. Inzulin se při extrémních teplotách skladuje v pouzdře, které ho udržuje v normálních teplotách. Nebyl ale potřeba. 

Museli jste po cestě absolvovat nějaké lékařské kontroly? 

Ne, nebyl důvod. 

Měřili doktoři v průběhu váš cukr nějak víc, než obvykle?

V průběhu celého pobytu jsme byli měřeni senzory na kontinuální monitorování glykemie, takže jsme měli k dispozici graf, jak se glykemie vyvíjí a zároveň jsme dostávali upozornění, když trend vývoje glykemie prudce stoupal/klesal, nebo když se dostala mimo “zdravé” pásmo.

K jakým výsledkům došli, a znamená to něco pro váš běžný život? 

Potvrdili jsme motto celé výzvy a to, že diabetes není omezením a že zvládneme to, co běžný zdravý člověk. Mnohdy i více!

Hlídali váš jídelníček oni, nebo vy sám?

Nebylo třeba, aby se o nás v tomto směru (ani většinou v žádném jiném) starali. Byli jsme skupina, která byla, jak nám bylo řečeno, velice soběstačná a zodpovědná. 

Co jste si dal, když vám tzv. „došlo“? Zdravý člověk kousne do čokolády, a jde dál. Jak jste to řešili vy?

Tuto situaci jsme řešili stejně. Akorát místo čokolády jsme absorbovali hroznový cukr, který má mnohem rychlejší nástup účinku.

Je pro vás těžké dodržovat léčbu? Proč?

Někdy je to náročné, protože musíte nad rámec běžných problémů, kterých je občas v jednu chvíli mnoho, ještě ty problémy diabetické. Občas se uplatňuje zákon schválnosti, že když nejvíc pospícháte, musíte vyměnit inzulin nebo přepíchnout kanylu.  

Máte nějaký strach z budoucnosti?  

Strach beru jako negativní emoci, tak se ho snažím přinášet do života co nejméně. 

Jaký je tým, do nějž jste se na výpravě dostal? Sedli jste si?

Potkal jsem skupinu bezvadných lidí, kteří sdílí můj mindset, srší z nich pozitivní energie a jsou otevření. Prožili jsme skvělý týden, během kterého se z nás stala taková jedna velká rodina, kterou spojuje mnohem více než diabetes právě ten pohled na svět a nadšení z života. Pocitu, že to bude skvělý zážitek se super lidmi, jsem nabyl hned první den, kde jsme se všichni poprvé potkali. Sešli jsme se na jednom pokoji a povídali si. 

Kolik vás je a z jakých zemí?

Je nás 12 a pocházíme ze zemí celého světa. Patří mezi ně - USA, Kanada, Španělsko, Lucembursko, Německo, Francie, Itálie a v neposlední řadě i Česká republika. Potom jsme měli 4 lékaře, kteří byli z USA, Brazílie, Slovinska a Německa. A v neposlední řadě dva lektory z Francie a USA.

Jste na tom zdravotně všichni podobně? Jsou vaše zdravotní omezení srovnatelná, nebo tam jsou nějaké extrémy? 

Byli jsme skupina, která byla velice dobře kompenzovaná, takže jsme žádná vážnější zdravotní omezení, kromě nutné aplikace inzulinu, neměli. Ovšem jsme měli jednoho diabetika, který měl celiakii.

Inspiroval vás tam někdo?

Mojí inspirací byl a je Mauro. Doktor z Brazílie, který toho za život už zvládl mnoho. Založil a vede diabetickou kliniku v Sau Paulu a běhá maratony. Inspiroval mě svým optimistickým vnímáním okolí a tím, jak kolem sebe stále šířil pozitivní energii.

Měli jste nějaká omezení? Nějaký zvláštní režim? 

Víc jsem jedl a píchal do sebe méně inzulinu, protože tělo bylo stále ve fyzické zátěži nebo regeneraci.

Jak se na cestě stravujete? Jste asi všichni na dietě – bylo na cestách obtížné, hledat dietní jídla?

Strava správně kompenzovaného diabetika s inzulinovou pumpu se od té běžné stravy, až na pár výjimek, neliší. Mezi omezení patří větší množství jídla s vysokým glykemickým indexem a to z důvodu, že po něm glykemie rapidně stoupá - při větší porci do vysokých hodnot. 

Zvládli jste výstup všichni? Jak dobře? Museli jste na někoho při výstupu čekat?

Všichni jsme výstup zvládni a neměli jsme žádné komplikace. Jen někteří z výšek :) Občas jsme se samozřejmě zastavovali na doplnění cukrů, ale nic neobvyklého.

 VIDEO Z VÝPRAVY

O T1D Challenge

T1D Challenge je mezinárodní program, který ukazuje, že i nemocní s diabetem 1. typu mohou žít naplno. Koná se už pátým rokem a jeho cílem je inspirovat další nemocné a přesvědčit je, aby žili aktivně i navzdory své diagnóze. Každý rok je vybraná skupina pacientů, kteří se účastní několikadenního treku. Byli už na Kilimandžáru, Machu Picchu nebo třeba Islandu.

 




Navigace: